Máte rádi plyšová, roztomilá zvířátka? No… kdo by neměl. Ale přiznejme si, že těch růžových, infantilnícha měkkých medvídků s mašlí na krku jsme se namlsali už v mateřské školce. Každého z nás děsil plyšový starý medvěd po tatínkovi, který se ukrýval pod postelí. Chce to něco lepšího, originálního a především šokujícího.
Německá pop-rocková kapela, která vznikla v roce 2007. Je často spojována s Tokio Hotel . Kapela však toto srovnání popírá a tvrdí, že dělají jiný styl hudby a jediné co je spojuje sHotel, je manga a malování. Skupina pochází z Berlína.Seznámili se na webu o manze a anime, kde si spolu vzájemně psali. Na Anime festu v roce 2007 se poprvé potkali a zároveň se dohodli, že založí kapelu. Jejich úspěch přišel nejdříve po internetu . Nyní jejich oficiální stránky denně navštěvují stovky fanoušků. Ještě větší popularitu zaznamenali po účasti v Eurosongu 2008.
Kapela Billy Talent vznikla v roce 1993 v Kanadě a od založení hrají v původní sestavě. Nejdříve si říkali PEZZ a hráli směsici grunge a hiphopu. Jako PEZZ působili do roku 1999, kdy jim hrozil soudní spor s kapelou, která používala stejný název, a tak přišel frontman s novým názvem Billy Talent (podle kytaristy z filmu Hard Core logo). S novým názvem změnili i styl hudby na agresivnější punk rock. Billy Talent jsou oblíbení především v Německu a rodné Kanadě. V Čechách se představili jako předskokani My Chemical Romance a letos odehráli druhý konzert tentokrát jako hlavní stars.
Aiden Aiden je americká rocková skupina ze Seattlu, založená na jaře roku 2003. Jmenují se podle hrdiny z filmu Kruh (malý chlapec Aiden).
Členové WiL Francis (zpěv) William Roy Francis se narodil v Seattlu. Měl nešťastné dospívání. Bral drogy, cítil se osamělý, trpěl depresemi, chtěl se zabít a dokonce plánoval na štědrý den roku 1999 masakr na Univerzitě v Seattlu. V době, kdy byl přijat na Jale, se rozhodl dát si život do pořádku a nastoupil do léčebny. V léčebně napsal dopis matce, ve kterém se jí omluvil za veškeré trable, které jí způsobil. Tento dopis se stal inspirací pro song „Genetic design for dying “. V léčebně strávil šest měsíců. Po vyléčení začal hrát v metalcore kapele s názvem „Youth At Risk“. Youth At Risk ale opustil a přestoupil do kapely „Sponaneous Combustion“, kde hrál na kytaru a zpíval.
Fall Out Boy je pop-punková kapela z Chicaga, kterou v roce 2001 založili Pete Wenz a Joe Thorman. Jméno získali od fanouška na konzertě. (Podle postavy ze seriálu The Simsons). Kapela nejdříve hrála pouze v Chicagu a na jeho předměstí. Po vydání prvního alba kapela natočila klip k písni Dead on Arrival, ve kterém se nechali zastřelit. Tento klip mělo tu čest vidět pouze pár lidí. V roce 2003 také proběhly velké změny v sestavě. Tehdejší bubeník Mike byl nahrazen Andym Hurleyem, T.J.Racine odešel a Patrick Stumph se na místo Racinea chopil kytary.
Escape the fate je americká post-hardcorová skupina z Las Vegas. Kapelu založil Ronnie Radke v roce 2005. V říjnu roku 2005 vyhráli soutěž místního rádia a dostali tak příležitost konzertovat s kapelami Alkaline Trio, Reggie a s Full Effectem. Nedlouho na to kapela podepsala smlouvu s nahrávacím studiem a začali být velice populární. V roce 2006 museli ukončit turné s Bullet for My Valentine a Eighteen Visions, proto že byl Ronnie Radke vyhozen z kapely kvůli užívání drog. V listopadu 2006 se Radke vrátil a kapela se začala připravovat na The take action tour, avšak opět díky Radkeho drogové závislosti museli býti nahrazeni From First to Last. Kapela se dlouho snažila Radkemu pomoci, ale v roce 2008 kdy byl Radke zatčen za ublížení na zdraví na jeho post dosadila tehdejšího vokalistu Craiga Mabbitta.Přidat kome
Hopesfall vznikly jako křesťaská hardcorová kapela v roce 1998. Nedlouho po svém vzniku vydali první album a po jeho vydání odešel z kapely bassák a vokalista Chris Kincaid. Jak to ale už bývá, první album nepřineslo příliš úspěchů. Hopesfall se proslavili až v roce 2001 po vydání EPčka. Další změny v sestavě na sebe nenechali dlouho čekat a na třetím albu pracoval na postu bassáka a kytaristy Chad Waldrup, zpěvu se ujal Jay Forest za Douga Venable. Na třetím albu vokálně také pomáhal Matt Talbott (frontman post grunge kapely HUM), který zároveň album nahrával ve svém studiu.
V roce 1996 se rozhodli dvojčata Madenovi že si založí kapelu. Oba bratři o tom snili sice už dlouho, ale neměli odvahu až do doby kdy shlédli konzert kapely Green Day. Založili tedy POP-PUNKOVÉ Good charlotte. Název vymysleli podle dětské knížky, kterou nikdo z nich nečetl :D.
Typický emo vzhled se vyznačuje 2 základními rysy:
Vlasy zahalující alespoň jedno oko
Černé oblečení(často doplněné růžovou)
Dále už se tento styl dělí podle pohlaví.
EMO girl
Oblečení je většinou černé barvy často černo-bílé pruhované nebo puntíkované. Občas se hodí něco růžového jako kontrast. Vše je většinou doplněno spoustou doplňků jako hodně barevných náramků, řetízků či malba na obličeji. Několik čelenek většinou růžových či bílých. Černé, růžové nebo červené mašličky. Všelijaké pentle a pentličky. Dále se často nosí šály či šátky. Většinou celkovou image dokresluje piercing. Často na dolním rtu buď nalevo nebo napravo nebo plugy do uší. Tyto doplňky jsou velmi důležité.
EMO boy
Pro emo boy kromě černého oblečení, piercingů a zakrytého jednoho nebo obou očí je typické velice těsné oblečení třeba o číslo menší. Oblečení je zase doplněno růžovou pro kontrast. Jak EMO girl tak i EMO boy nosí pásky s pyramidkami či s prvkem lebky. Brýle pouze se silnými obroučkami!
Citáty
Světu jsi možná jen jednou osobou, ale jedné osobě můžeš být celým světem.
Šťastný člověk není ten, kdo tak připadá ostatním, ale ten, kdo se tak cítí.
Jen proto, že tě někdo nemiluje tak, jak by jsi chtěl, neznamená, že tě nemiluje tak, jak nejvíc umí.
Milovat znamená ve štěstí druhého nacházet vlastní.
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Chceš splnit své sny?! Tak se probuď!
Neplač proto, že to skončilo, buď ráda, že to se to vůbec stalo.
Dva milostné dopisy se píší nejhůř, ten první a poslední.
Až přijde den, který na kusy rozbije tvůj sen, buď silák a nebreč, zatni pěsti, vždyď střepy přinášejí štěstí.
Teprve až někoho ztratíme, zjistíme jakou pro nás měl cenu . Kdo by chtěl mít něco, co nikdy neměl, bude muset udělat něco, co nikdy neudělal.
Poslední, na co jsem pomyslela bylo, že osud to tak chce a já budu konečně s ním, jak to oba chceme. Šla jsem večer potichu hřbitovem, nikoho jsem neviděla. Nevím, hroby mě uklidňují a miluji tmu. Sedla jsem si naproti černému hrobu s padlým andělem, zavřela jsem oči a užívala jsem si temného ticha. Najednou jsem ucítila na rameni ruku. Nebyla ledová, krásně hřála a já jsem se otočila. Dívala jsem se do smutných očí na první pohled obyčejného kluka. Chvíli jsme na sebe bez slov zírali, ale pak mě chytl za ruku a někam mě vedl. S napětím jsem šla za ním a pořádně jsem si ho prohlédla. Měl černé vlasy, možná barvené, možná ne. Krásný sestřih, pomyslela jsem si. Dále měl černé tričko, na kterém bylo cosi krvavě napsaného, v té tmě jsem to nepřečetla. Kalhoty měl taky černé s rudým řetízkem a stříbrným páskem, rafinovaně potrhané. Boty už se nedaly pod vrstvou bláta poznat, uvědomila jsem si, že mě táhne lesem a moje boty určitě vypadají stejně. Zeptala jsem se: ,, Kam mě vedeš?'' Odpověděl, že na nejkrásnější místo, co kdy viděl, místo jen pro nás dva.
,,Ve městě jich tolik neuvidíš, ale žádná nikdy nebude hezčí jak ty'' řekl mi, když jsme došli na palouk. Přemýšlela jsem, o čem mluví a zaklonila jsem hlavu. Miliony nádherných hvězd, které určitě předčily krásu měsíce. Sedli jsme si naproti sobě, nepustil mi ruku, naopak mi vzal i druhou.
Milovala jsem tu chvíli, kdy jsem se mu mohla dívat do jeho nádherných zelených očí. ,, Jak se jmenuješ?'' Neodpověděl. Smutně jsem se usmála, asi se od něj nic nedozvím. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Nevím, kde se vzal jeho smutek v očích, vypadal, jak kdyby na sobě nesl všechnu tíhu světa. Bylo mi ho líto, bála jsem se, že už ho nikdy neuvidím. Sklouzla mi slza, nechtěla jsem ho ztratit. Sklonila jsem hlavu, aby si toho nevšiml. Obejmul mě, zvedl se a šel pryč. Chtěla jsem ho chytit, vyrval se mi a utíkal. Sesunula jsem se do trávy a brečela jsem. Zmizel ve tmě a nechal mě tam samotnou. Celou noc jsem nespala, zírala jsem do stropu svého černého pokoje a připadala jsem si, jako bych mohla hned umřít, jak kdybych zažila už to nejhezčí, co mě v životě mohlo potkat.
Druhý den odpoledne jsem šla znovu na stejné místo. Našla jsem složený papírek, nadepsaný mým jménem. Odkud mě zná? Rozložila jsem si ho na koleni, seděla jsem na stejném místě jako my dva včera, byla tam slehlá tráva. Četla jsem: ,,Omlouvám se za bolest, co jsem ti včera způsobil. Ale není tady místa pro mne, někdo to tak chce a já to pouze ukončím o něco dřív, než je mi souzeno. Sledoval jsem tě roky, skrýval jsem se ve stínech a na hřbitově jsem byl jediným vyvoleným, co s tebou sdílel ticho. Miloval jsem tě, miluji a navždy budu, až dojdeš tam, kde jsem teď já. Prosím tě, nechoď za mnou hned, osud tě za mnou zavede, až bude správný čas. Radek xxx''
Zamyšleně jsem si to několikrát přečetla a odešla jsem domů . 3 týdny jsem na něj stále myslela, ale nešla jsem za ním, na lístku byla jeho adresa. Ale 4. týden jsem měla pocit, že jsem něco ztratila. Došla jsem ze školy, nezmínila jsem se radši o známkách. Vzala jsem si kolo a jela jsem za ním, za mou láskou. Dorazila jsem k domu, který se ničím neodlišoval od normálu, akorát bylo strašné ticho. Zazvonila jsem a došla mi otevřít žena středního věku, asi jeho matka. ,, Tak jsi spokojená?!'' zakřičela na mne a já jsem strnula. ,, Donutila jsi našeho syna, aby se zabil!'' Rozbrečela jsem se a zeptala jsem, co se stalo s Radkem a že jsem mu nic neudělala, téměř jsme spolu nemluvili. ,, Ty jsi Lenka?'' zeptala se mě už normálním hlasem, ale cítila jsem, že zadržuje slzy. Pozvala mě do obýváku a tam jsme spolu mluvily.
,,Odkud mě znáte?'' zeptala jsem se - prý Radek došel před 3 týdny domů, řekl bolestně Lenka, už neřekl ani slovo a zamkl se v pokoji, pouštěl si smutné písničky na rádiu. Začervenela jsem se, zeptala jsem se, kde teď Radek je, že jsem přišla za ním. Teď už se žena neudržela a rozplakala se. ,, Za Radkem už nepřijdeš, včera umřel.'' Cítila jsem, jak mám srdce na půlky a rozbrečela jsem se taky, najednou mi bylo tak špatně, jako bych umřela i já. ,, Oběsil se na stromě v lese, nechal tam papírek nadepsaný tvým jménem.'' Dala mi ho, nikdo ho předtím neotevřel. Jeho písmo sice přinášelo vysvětlení, ale tím větší bolest.
Byl HIV pozitivní.Uvědomil si, že umře a nechtěl tady být déle, než musel. Poslední, co chtěl, bylo, abych věděla, že na mne čeká a jsem jeho jediná, a že mám v klidu dožít život, protože mně byl souzen a jemu ne. Podala jsem to jeho matce, aby si to taky přečetla, byl to přece její syn. Už mě neobviňovala, že je to má chyba, objaly jsme se a brečely jsme spolu. Věděla jsem, že každý den budu navštěvovat jeho hrob a jednou budeme spolu, až nastane správná chvíle. Jen jsem nevěděla, že to bude tak rychle a nečekaně.
Kamarád mě vezl na jeho pohřeb. Nikdy jsem ještě na pohřbu nebyla, trhalo mi to srdce. Zpět jsem řídila já, uviděla jsem černou kočku se zelenýma očima, sedět na silnici pár metrů před námi. Strhla jsem volant a sjeli jsme ze silnice, bohužel hned do stromu.
Umřela. Kamarád přežil jen s pár zlomeninami, seděl vzadu, protože si naštěstí Lenka chtěla na předním sedadle vézt pár věcí, co jí po něm zůstali - pár věcí, co jí dala jeho matka. Zachránila svému kamarádovi život, sama umřela - náraz ji úplně zdeformoval, záchranáři dojeli pozdě, měla pravdu, že bude jeho hrob navštěvovat každý den.
Jana seděla v neútulné, skromně zařízené místnosti a přemýšlela, proč se sem vlastně dostala. Stačilo pár okamžiků, aby se jí zhroutila celá budoucnost. Do okenních tabulek jemně ťukal svými prsty déšť a ji napadlo, že vlastně dotváří ponurou atmosféru místnosti a celého jejího dne.
Otevřely se dveře a do místnosti vstoupil štíhlý , prošedivělý zhruba pětačtyřicetiletý muž, v jehož tváři zanechal čas hluboké vrásky. Přesto ale z jeho očí sršela energie přímo proudem. Posadil se za stůl přímo naproti ní a začal tiše hovořit: "Chápu, jak se cítíš, v sedmnácti letech..." Jeho soucitný sametový hlas v ní přetrhl nějakou hráz a Jana už nedokázala dál polykat slzy: "Nic nechápete! Nemůžete vědět, jaký je ráno odejít z domu , rozloučit se s rodičema a za pár hodin je všechno v hajzlu! Vy..." -"Já moc dobře všechno vím." Dr. Mareš teď teď téměř křičel: "Když mi bylo o rok míň než tobě, oba rodiče se utopili! Skončil jsem v děcáku a věř, že to byly nejhorší roky mého života!" Pak, jakoby si až v tu chvíli uvědomil, co před několika vteřinami pronesl, svěsil hlavu a na chvíli se odmlčel. Janou probíhal vztek. Na sebe samou, na toho motorkáře, na celý svět. Ale se vtekem se mísila bezedná bolest, byla všudypřítomná a děsivě neodvrátitelná. V tomto okamžiku se cítila tak zranitelná, jako nikdy v životě. Provinile zvedla hlavu, podívala se doktorovi přímo do očí a znovu ji sklopila.
Dr. Mareš moc dobře věděl, co mladá dívka před ním právě prožívá. Jednak to bylo tím, že byl uznávaný psycholog, jednak tím, že kdysi musel prožít to, co právě prožívá ona; a současně si uvědomoval obrovskou chybu, kterou před chvílí udělal - totiž zmínil před pacientem své soukromí. Ale černovláska s bílou pletí a výraznými rty sedící před ním mu tolik připomínala jeho samotného, že si nedokázal udržovat předepsaný odstup. Pochopil, že v ní je něco mnohem víc, než v lidech, se kterými se denně setkává.
Že je jiná než ostatní poznal, když se mu na krátkou chvíli zadívala do očí. Za plachou slupkou se skrývala bojovnost a vytrvalost, byla citlivá, ale zároveň dostatečně silná, aby svou citlivost dokázala skrýt. Ale seděla před ním zlomená a on ji nemohl odepsat jako případ pro skupinovou terapii. Věděl, že mluvit o smrti jejích rodičů by ji zlomilo ještě víc. Potřeboval ji rozebrat a složit zpátky, ale jinak.
Janě se hlavou míhaly zběsilé myšlenky. Smrt vždycky vnímala jako něco, co je prostě pořád poblíž, jako neměnnou součást života. Ale autonehoda a smrt jejích rodičů změnila její pohled na celou věc. Smrt teď byla děsivá, svírající a všudypřítomná.
Když jí nehodář v tmavomodré bundě ukazoval fotografie z místa nehody, nebyla schopná jakkoli reagovat. Motorka, kterou řídil dvacetiletý podnapilý mladík prořízla jejich Audi jako když nožem zakrojí do másla. Obličeje jejích rodičů byly úplně zdeformované od předního skla, nohy zpřelámané díky setrvačnosti. Airbagy prý selhaly, a to, že byli oba rodiče připoutaní, celou situaci vůbec nezměnilo.
Konečně promluvila: "Ty fotky... Já tam jenom tak stála a dívala se na ně... Nebyl jsem schopná jakkoli reagovat... Prostě všude tolik krve, rodiče bez obličejů, bylo to hrozný! Ale já tam jen tak stála a dívala se..." Dr. Mareš ji chytil za ruku. "Víš, život je dar. A záleží jenom na každém z nás, jaký si ho uděláme. Jenže v tomhle případě v pondělí normálně večeříš s rodiči u stolu a v pterý na oddělení nehod musíš identifikovat jejich těla. Jenže život musí jít dál. Bude to bolet, ale budeš se s tím muset srovnat. Budeš se muset naučit spoléhat sama na sebe, teď to bereš jako strašnou ránu osudu, budeš to vyčítat sobě, tomu motorkáři, všem. Ano, ten motorkář sice přežil, ale on bude trpět dosmrti. Bude si to vyčítat, na motorku se třeba už neposadí, ale ty máš tu výhodu, že za nic nemůžeš. Můžeš začít znova, on ne. Musíš spadnout až na dno, aby ses mohla zase odrazit a dostat se nahoru." Věděl, že přesně tyhle slova potřebovala; poznal, že zapůsobila, protože zvedla hlavu a v jejích očích zazářily plamínky něčeho, co neuměl popsat, ale znal to moc dobře. Věděl, že v tomhle případě vyhráli oba...